Dnes už jen pouhá epizoda v dějinách světového sportu. Svého času ale patřilo dělení nejlepších sportovců na profesionály a amatéry k duchu doby stejně jako Železná opona. Bariéra, která rozdělovala i svět cyklistiky, ovšem není ryze vymezena obdobím studené války. Její kořeny sahají až do 19. století. Závod Míru byl výstavní skříní amterského pelotonu v totalitní době minulého století. Ján Svorada (na snímku), ovládl tento závod v roce 1990 právě ještě jako amatér, což mu otevřelo dveře do světové profesionální cyklistiky.
K pochopení rozdělení sportovního světa se musíme vrátit právě do druhé poloviny století páry, do doby prudkého rozvoje sportovních odvětví a disciplín. Sport té doby byl ovšem primárně provozován v duchu etického ideálu „Mens sana in corpore sano“, který v čistém překladu známe jako staré sokolské heslo Ve zdravém těle zdravý duch. A už úzká specializace a trénink jedné konkrétní disciplíny byl považován za cosi nečestného, výhodu poskytující nefér hra. Opravdový sportsman byl obojživelník.
Není divu, že takový ideál ovlivnil i Pierra de Coubertina, zakladatele novodobých olympijských her a otce hesla „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.“ Znovuoživený antický svátek byl proto vyčleněn pro prosté amatéry, honorované sportování se s baronovými ideály neslučovalo.
Asi nepřekvapí, že první kontroverze na sebe nenechaly dlouho čekat a další se vynořovaly v celém průběhu moderního olympismu. Třeba olympijský vítěz v pětiboji a desetiboji z roku 1912 Jim Thorpe byl o své medaile připraven poté, co vyšlo najevo, že před závody ve Stockholmu hrál jako poloprofesionál baseball (vráceny mu byly posmrtně až v roce 1983). Olympiádu v Garmisch-Partenkirchenu v roce 1936 zase bojkotovali Rakušané a Švýcaři na protest proti tomu, že na hry nebyli v jejich týmu připuštěni lyžaři, kteří se živili jako instruktoři a byli tak považováni za profesionální sportovce.
Amatéři na plný úvazek
Asi nejpikantnější přísadu do olympijského guláše ovšem přidaly o půlstoletí později státy ze socialistického tábora včetně Československa. Na východ od železné opony se totiž ujal koncept státem placeného „amatérského sportovce na plný úvazek“, který postavil rozdíl mezi amatéry a profesionály na hlavu. Ledy nakonec začaly tát až na konci 80. let, kdy byli na hry v Soulu připuštěni v roce 1988 profesionální tenisté. O čtyři roky později se v Barceloně poprvé představili basketbaloví kouzelníci z NBA, v roce 1996 se zase v Atlantě ukázal v plné parádě světový profipeloton. Posledními olympijskými sporty, které trvají na amatérském statusu jsou dnes už jen zápas a box.
Zcela příkladné rozdělení mezi profíky a amatéry se přitom táhne jako červená linie právě napříč cyklistikou. Bouřlivý rozvoj v segmentu jízdních kol v druhé polovině 19. století a přirozená lidská soutěživost vedly k obrovskému boomu závodů. Dřevní počátky závodní cyklistiky byly pochopitelně ryze amatérské, brzy se ale pro ty nejlepší začaly objevovat první možnosti, jak si přivydělat. Ať už šlo o odměny za vítězství, první sponzorství nebo proplácení startovného. Záhy se navíc začaly objevovat podniky jako Tour de France (od 1903), které pro jezdce zformovaly profesionální podhoubí.
Mezinárodní cyklistická unie UCI vznikla v roce 1900 a o 65 let později pod tlakem Mezinárodního olympijského výboru, který v té době stále rigidně trval na amatérismu, vyčlenila pod svou hlavičkou dva samostatné orgány – FIAC (Mezinárodní federace amatérských cyklistů) a FICP (Mezinárodní federace profesionální cyklistiky). Toto rozdělení pak vydrželo až do roku 1992.
Mezi profesionály až „na důchod“
Amatérská federace reprezentovala cyklistiku na olympijských hrách a k vzájemnému měření sil mezi profesionály a amatéry docházelo jen zřídka. FIAC navíc zastupovala významně větší počet států a pochopitelně i celý socialistický blok. Oba orgány organizovaly i své šampionáty, a proto mohlo dojít i k tomu, že například legendární cyklokrosař Radomír Šimůnek oslavil v 80. letech dva tituly mistra světa mezi amatéry a třetí přidal po pádu Železné opony v roce 1991 mezi profesionály.
A silničář Jiří Škoda se v roce 1984 dokonce dočkal titulu Nejlepší amatér světa, když mj. triumfoval na italském Giro delle Regioni a na francouzské Tour de l’Avenir bral druhé místo. Dodnes přitom zůstává paradoxem, že se Škoda nemohl ukázat na domácí půdě při Závodu míru, protože byl v reprezentačním výběru pro olympiádu v Los Angeles, kterou nakonec státy socialistického bloku bojkotovaly, a na etapy ZM se chystal jiný tým. A smutnou realitu doby odráží i fakt, že režim nakonec československou hvězdu pustil do profipelotonu, ovšem tradičně až na sklonku kariéry a Škoda tak ještě po oslavě 31. narozenin stihl objet dva ročníky Gira d’Italia.
S podobným osudem byli tehdy bohužel smířeni prakticky všichni sportovci v Československu, jedinou cestu k profesionálům v nejlepších letech představovala emigrace. Rozpad socialistického tábora ale nakonec přispěl ke konci všech paradoxů, na což s povděkem dodnes vzpomíná generace, která na přelomu 80. a 90. let vstupovala do nejlepších závodních let.
Hned první ročník Závodu míru tak byl například katapultem do světa profesionální cyklistiky pro českého vítěze Jána Svoradu a druhého Pavla Padrnose. „Dřív pustili jen ty, kteří si vyjeli medaili na olympiádě, mistrovství světa nebo na Závodě míru. Jelikož jsem byl sprinterem, byly tyto mety pro mě téměř nedostižné,“ vzpomínal později s povděkem Svorada, který se později během své zářné kariéry dočkal i triumfu v závěrečné etapě Tour de France na Champs-Élysées.
Foto: Markéta Navrátilová
